ROCKY

Jsem pes. Tím jsem si jistej. Nad vším ostatním se vznáší velkej otazník. Taky jsem pochopil, že nejsem ničím zajímavej. Pro lidi určitě, pro psí holky nevím. Nikdy jsem neměl možnost to zjistit. Ani nevím, jak dlouho jsem tady. Východy a západy sluníčka jsem přestal vnímat už dávno… Dny jsou stejný, nudný, čas se vleče. Na dobu, než jsem se sem dostal, nechci myslet. Je tam jen bolest a velkej strach. Utekl jsem. Ale chytili mě a skončil jsem tady. Stal jsem se vězněm. Ale aspoň mě nikdo nebil. Po čase jsem usoudil, že jsem asi ošklivej a divnej. Lidi mi sice nosili jídlo a pití, ale byl jsem pro ně vzduch. Ze začátku bylo jídla málo, kručelo mi v břiše, ale zvykl jsem si. Poslední dobou je jídla hodně, nevím, čím jsem si to zasloužil. Cpu se k prasknutí. A to je o mně asi vše.

Dneska jsem se rozhodl vyčůrávat deník. My psi se mezi sebou dorozumíváme beze slov. Lidi si myslí, že štěkáním. Ale to se pletou. Štěkot jsou takový zjednodušený symboly, hlavně pro lidi. Když ale chceme komunikovat nebo si sdělovat pocity, máme k tomu různé grimasy, zvuky, ocásek, uši, vyceněné zuby a na poslání dlouhé zprávy používáme čůrání. Čůránky jsou naším tajným kódem. Zanechávám tu zprávu pro případ, že už mě nikdo nikdy neuvidí a neuslyší… Nepochopí.

Dneska se stalo něco zvláštního. Dny už nepočítám, ale velký Měsíc a jeho působení na vše živý samosebou vnímám. Takže vím, že jsem tu v kleci zažil už 12 velkých Měsíců. Dnes se měl objevit můj 13. velký měsíc v kleci. Ale ještě před ním přišla ona. Člověčí holka. Přivedla ji ta, co mi dává jídlo. Přišel i člověčí kluk. Holka vlezla ke mně do klece. Byl jsem hrozně nervózní. Co asi chce? Mám se bát? Ta člověčí holka voněla něčím dobrým – říkala tomu párek. Ale hlavně voněla po psech. Ale ne jako ti, co mě krmí. Voněla po psím štěstí, cítil jsem psí radost a lásku k člověku…

Přestal jsem se bát a nechal jí na sebe sáhnout. Bylo to fajn. Ukázala mi míček a nějakou měkkou věc, prý je na přetahování a kousání. To jsem moc nechápal, nikdy jsem nic podobného neviděl a nevěděl, k čemu je to dobré. Ta člověčí holka se ale tvářila, že je to moc důležitý, a tak jsem tu věc začal žužlat. Ale asi to nebylo to, co ode mě čekala, protože se o tu věc připomínající králíka začala přetahovat. Zrovna, když mě to ožužlávání začalo bavit. A tak jsem jí ho nechtěl dát a tahali jsme oba. Vůbec jsem nepochopil, proč má takovou radost, že jí králíka nechci dát. Smála se a říkala, že jsem šikovný. To jsem ještě nikdy neslyšel, ale asi je to něco důležitýho, protože jí to udělalo radost. Pak vytáhla moc voňavý a dobrý masíčko. Vzal jsem si ho od ní. Nic tak dobrýho jsem snad ještě neměl. Trochu mě zmátlo, že říkala tomu člověčímu klukovi, že doufá, že mi z těch párků nebude zle. Lidi jsou fakt divný. Chce mi udělat radost něčím, z čeho můžu mít žaludek naruby. Bylo mi fajn a to i při představě, že ty párky půjdou ven horem. Jenže ta holka najednou vytáhla provaz, udělala smyčku a párek mi podávala skrz ni. Asi si myslela, že jsem nejen ošklivej, ale i blbej.

Bylo mi najednou moc smutno. Chtěl jsem párek, chtěl jsem ty její příjemný dotyky, ale provaz kolem krku ne. Když jsem ho měl naposled, člověk mě držel a bil mě, až jsem ztratil pojem o světě. Tehdy jsem si řek, že už se nikdy nenechám spoutat, i kdyby mě to stálo život. Tady v kleci se o to párkrát ti krmiči pokoušeli, ale ukazoval jsem zuby a byl odhodlán je použit, pokud nepřestanou. Vyhrál jsem. Přestali. Už ke mně nikdo nechodil. A teď tahle.

Voněla po psím štěstí, ale chtěla mě zotročit přes párek. Byl jsem zklamanej. Začal jsem cenit zuby a žádnej párek už jsem si od ní nevzal. Neprodám svobodu za kus masa. Jenže ona furt opakovala, že pokud si ten provaz nenechám nandat na krk, budu vězeň. Že ten provaz je má cesta ke svobodě. Takhle zmatenej jsem ještě nebyl. Najednou jsem nevěděl, co je zlo a co dobro. Říkala, že jsem moc chytrý pes, ale byla smutná. Takže chytrý je asi něco špatně. Já byl taky smutný. Mrzelo mě, že mě chce oblafnout, ale ještě víc, že odešla. Asi se taky bála, že jí kousnu.

Rozhod jsem se, že jestli ještě přijde, tak ji nekousnu. Chtěl bych, aby mě zas šimrala a smála se na mě. Dneska večer přijde velký Měsic. Řeknu mu, ať jí vyřídí, že tu na ni čekám.

Človéčí holka přišla. Říkala, že nemohla spát, protože na mě furt myslela. To asi, jak jí velkej Měsíc vyřizoval můj vzkaz. Tentokrát byla sama a měla sušený maso. Prej to je lepší než blaf párky. No nesouhlasím, ale ušlo. Jenže měla zase to lano. A místo drbání se mi furt snažila hodit smyčku kolem krku. Zkoušela různý triky, až jsem se fakt naštval, že mě má za úplnýho troubu. Zalezl jsem do boudy.

Bylo mi moc smutno. Ale ta člověčí holka vlezla za mnou i s tím lanem. Zpanikařil jsem. Kňučel jsem a chňapal zubama, i když jsem ji kousnout nechtěl. Ona mluvila moc naléhavě, opakovala, že buď lano kolem krku nebo doživotní klec. Nebo… Odchod za duhu. Vypadala, že se vážně o mě bojí a s tím lanem neustoupí. Chce se se mnou o můj život prát a riskovat mé zuby ve svém čumáku. Je to cvok. A tak jsem povolil a nekousl.

Provaz mě pevně sevřel kolem krku. A ona měla strašnou radost. Bál jsem se moc, čekal jsem bití. Skákal jsem, zmítal se, mlátil sebou o zem a doufal, že se provazu zbavím. Nešlo to. Ale ani mě nikdo nebil. Člověčí holka seděla v prachu a dokola opakovala, že je všechno v pořádku a ať se nebojím, že mi nikdo neublíží. Po nekonečné době, kdy jsem zuřil a chtěl si provaz sundat, jsem to vzdal. Bití nepřišlo. Vzala konec provazu a řekla, že můžeme spolu z klece. Jako když se lidé drží za ruce. A tak jsem s ní vyšel ven…

Krmička nás zavedla na oplocenou zahradu. Cestou jsme míjeli mnoho klecí. V nich byli psí kamarádi. Byli zlomení a naštvaní. Moc jsem je neposlouchal, šel jsem po trávě za člověčí holkou. Byl jsem úplně pohlcenej všemi pachy. A šimráním trávy a sluníčkem. Tak dlouho jsem byl v kleci, že jsem už na tohle všechno zapomněl. Čuchal jsem ke kytkám a četl smutný zprávy od kamarádů. Ze všeho se mi točila hlava.

Když mě odvedla zpět do klece, slíbila, že zas přijde. Uřízla provaz, ale malou smyčku z lana mi nechala na krku. Prosila mě, ať si to nesundavám. Byl jsem tak omámenej světem, že jsem se rozhodl prosbu splnit.

Moc jsem nedoufal, ale přišla. Tentokrát s krmičem. Dodržela slib a já taky. Smyčku jsem si z krku nesundal. Vlezl jsem jí na klín, i bříško jsem ji ukázal. Řekla, že když si nechám na smyčku připnout nějaký vodítko, půjdeme ven z celýho toho vězení. No, chytil jsem paniku jak hrom a smyčku si strhnul. Nato chytla paniku ona. Asi si představila ty hodiny, kdy se pokoušela mi smyčku nasadit.

Lidi vnímaj čas dost jinak než my psi. Pořád maj pocit, že nějaký čas ztratili. Já ho prý tady taky ztratil. Jak jsem mohl čas ztratit tady v tom malym kotci? Kdybych ho ztratil, hned ho zas najdu. Já ztratil svobodu a důstojnost! Bez nich žádnej čas nemá hodnotu. A tak jsme tam spolu seděli v kotci, ona smutná, že nemůžeme bez provazu ven, já smutnej, že mi lže. Dokola opakovala, že provaz mi dá svobodu, ale moje zkušenost říkala pravej opak…

Nakonec uplatnila právo silnějšího a vrhla se na mě. Jenže já si slíbil, že ji nekousnu, a tak jsem po docela dlouhém boji skončil hned s dvěma různejma smyčkama na krku. Ona celá oválená, ale bez kousance. Kupodivu jsem se necítil poraženej, zvítězila v čestnym boji. Kdybych kousnul, čestnej by nebyl.

A ona taky dodržela slib. Můj krmič nás nechal vyjít na louku za plotem. Téda, tolik pachů a barev a věcí…

Přilepil jsem nos k zemi a rozběhl se do pole. Vlála za mnou na provaze až málem upadla. Neběžel jsem celou cestu. Když jsem se uklidnil, pomalu jsme šli spolu krk na provaze v její ruce. Došli jsme k nějaký velký vodě. Nedával jsem pozor a do vody spad. Smála se mi. Pak jsme viděli nějaký ptáky, prý kačeny. Byly mi šumafuk. Taky jsme potkávali moje spoluvězně. Nevěděl jsem, že tu někdo smí chodit ven. Na tom provaze na krku přeci jen něco bude. Mávali jsme na sebe ocásky, chvíle normálního psího štěstí.

Když čas na propustku vypršel, člověčí holka zesmutněla. Doufala prej, že už dnes spolu odejdem pryč napořád. Ale nastal ňákej zásek se zabavenejma papírama, bez kterejch mě nepustěj. Na co mi budou papíry? Takže svoboda stojí na provazu kolem krku a papíru, o kterym ani nevim, že existuje?

Když mi dávala přes mříž pusu, měla slzy v očích. Slíbila, že přijde. Nemusela nic říkat, věděl jsem to.

Přišla hned další den. Tentokrát jen připla dlouhej provaz k dvěma na mym krku, které jsem dík slibu nesundal. Vyrazili jsme z vězení na pole. Všude okolo to kvetlo, ale najednou začalo sněžit. Sněhovou vločku jsem dlouho neviděl. Zato Mrazíka znám dobře. Několik měsíců mi lezl do boudy a štípal. Četl jsem v psích zprávách na zahradě, že některý kamarády uštípal k smrti. Brrr.

Courali jsme hodně dlouho. Viděl jsem lidi, psy, ptáčky i kočku. Byli mi jedno. Ale ta moje člověčí holka mě za to moc chválila, zase říkala, že jsem šikovný a dostal jsem sušený maso a spoustu pohlazení. Je fajn bejt odměněn za normální věc. Jen po divný cestě přes vodu jsem se bál. Nenutila mě a šli jsme okolo.

Začínám mít radost z toho, že jsem. Ty propouštěcí papíry furt nebyly. Musel jsem zpátky do klece, strašně moc se mi nechtělo. Člověčí holka měla zas na krajíčku, ale dělala, že ne. Já byl plnej zážitků a vjemů. Bylo to lepší než kdy před tím. Mám o čem přemejšlet. Ani nevím, jak to všechno vyčůrat. Těším se na příště, už nepochybuju, že zas přijde.

Tentokrát se objevila hned ráno. Přišla s masíčkem a provazem. Rychle si mě připla na dvě smyčky, pro jistotu, říkala. Jako bych byl ňákej bernardýn. Rychle jsme vyrazili ven. Čekal jsem zas courání po polích a loukách, jenže za rohem na nás čekal ten její člověčí kluk a dva psi.

Psí holka byla taková opatrná a trochu naježená. Když jsem si jí chtěl očuchat, sprdla mě. Psí kluk byl o dost větší než já. A hned mě sprdnul taky. Asi aby bylo jasný, že psí slečna je jeho, a nenapadlo mě, že se na něj můžu vytahovat. Hned jsem ho uklidnil vystaveným bříškem. A od tý chvíle jsme byli všichni kámoši.

Pak jsme šli společně do polí. Psí holka i kluk byli fajn, čuchali jsme spolu a sdělovali si dojmy z přečtených zpráv. Dostal jsem od nich i pár pusinek. Ani nepamatuju, kdy jsem byl takhle šťastnej. A člověčí holka s klukem byli taky šťastný a chválili nás psi, že jsme moc šikovní. Kdybych neměl na krku ten hnusnej provaz, myslel bych si, že je to sen. Protože o takových chvílích se mi doteďka jen zdálo.

Když se můj svobodnej čas naplnil, psí kamarádi naskočili do auta a já musel zpátky do vězení, do klece. Krmič už na nás čekal. Ke všemu jsem si ze vší tý radosti cestou ke kleci sundal jednu smyčku z krku. Už chápu, proč mi dala dvě. Je jasnovidka. Člověčí holka z toho vyšilovala a přemlouvala mě, abych si jí nechal zase nandat na krk. To jsem samozřejmě nechtěl, a tak jsem zas cenil zuby a zmítal se jak šílenec. Ona ale už moje úhybný manévry prokoukla a skočila po mně. Chvíli jsme se váleli ve špíně mýho kotce a najednou jsem měl na krku zas dvě smyčky. Nemohl jsem jí kousnout, slíbil jsem to přeci. Krmič na náš řecko-římskej zápas jen valil voči. Moji bachaři nás totiž furt hlídaj. Člověčí holka byla hrozně špinavá, ale kupodivu nebyla naštvaná. Zato já ano. A po tom všem jsem si nebyl vůbec jistej, jestli zas přijde. Ale nepřeju si nic jinýho.

Přišlo ráno a člověčí holka taky. Byl jsem moc rád, ale trochu se bál, co na mě zas chystá… Kupodivu nic. Jen se divila, že jsem do boudy dostal deku, teď když už Mrazík nevotravuje. Asi si mý krmiči všimli, že za mnou do tý špinavý boudy leze, a nechtěli, aby se zas ušpinila nebo prokoukla, že oni tu špínu neřešej… Hned si mě připla za dvě smyčky, který jsem strpěl na krku, a vyrazili jsme ven. Tam čekal ten její kluk, psí kámoši tentokrát ne. Šli jsme k rybníku a rozkvetlými alejemi. Nechali mě si čuchat a zkoumat a taky jsme se hodně mazlili. Potkali jsme cyklisty a auta a kačeny a paní, která mě pohladila. Vůbec se mě neštítila ani nebála!

Byl jsem v sedmym nebi. Když mě člověčí holka odvedla zpátky do klece, bál jsem se, že zas bude rodeo kvůli smyčkám nebo nedejpsíbože kvůli obojku, o kterym pořád mluví. Nebylo. Dostal jsem sušený masíčko na rozloučenou a slib, že brzy zas přijde. Jsem šťastnej, život začal dávat smysl. Jen se to teď v cele ještě víc vleče, když se mám na co těšit.

Dal jsem člověčí holce obří pusu od brady až na čelo. Smála se a z toho mám radost. Asi mě má ráda. Já ji taky, teda tak na půl. Jsem pořád zmatenej, proč mi chce kolem krku furt něco věšet. Bojím se bití, no. Ale stejská se mi po ní. Mám ji asi rád víc, než mě štve. MOJÍ člověčí holku...

Dneska se mi ani nechtělo psát. Za prvý jsem málo pil, takže jsem neměl inkoust. Za druhý mi je moc smutno. Říkala, že nepřijde. Zavírají tu hned po poledni a to po práci nestihne. Jenže najednou jsem ji ucítil a pak i uslyšel svý jméno. Rocky!

Že se tak jmenuju, mi došlo, až když jsem byl s tím psím klukem a holkou na procházce. Člověčí holka a kluk volali Roký, Elí, Montí. A moji psí kámoši věděli, že volají na ně. Vypadalo to, že ty dva rozumí všemu, co po nich jejich lidi chtěj a jsou s tím v pohodě. Maj radost, že maj lidi radost a chválí je. Asi proto neměli provaz kolem krku. Psí kluk Montík mi vysvětloval, že jsou ke svým lidem přivázáný neviditelnym poutem. Psí srdce je nějakym záhadnym kouzlem spojený s tím člověčím. A to způsobuje, že pes nemusí bejt připoutanej provazem, aby se neztratil nebo něco špatnýho nevyved. Chce být se svými člověčími kamarády a když ho chválí, jeho srdíčko je šťastný…

To jsem ještě neslyšel. Příště se na to vše musím pořádně optat. Minule jsme moc nemluvili. Byl jsem tak zaskočenej, že zas po moc dlouhý době můžu čuchat s kamarády, až jsem z toho oněměl. Na neviditelný provázek mezi psem a jeho člověkem, ale myslim furt.

Ale! Nemám čím psát a takhle se rozkecávám. Zkrátka, slyšel jsem, jak moje člověčí holka říká Rocky a mluví s krmiči. Poskočil jsem radostí. Přišla i dneska, půjdeme ven! Běhal jsem po kleci, jak pomatenej. Jenže u cely se nikdo neobjevil… Po čase vyprchala i její vůně.

Možná už nepřijde nikdy!? Co jsem proved? Je to proto, že jsem se bál, když mi dávala ty věci na krk? Naštvala se na mě? Radši neměla přijít nikdy. Než se objevila, bylo mi všechno fuk. Počítal jsem světlo a tmu, zaháněl Mrazíka, poslouchal nadávání i pláč ostatních psů v celách okolo. A když krmiči konečně začali krmit, byl jsem rád za plný bříško bez kručeni. Jenže se objevila a já se začal těšit. Na trávu, všechny vůně a vzkazy v ní napsaný. Na její hlas, drbání a dobrůtky. Na vítr, ptáky, kačeny. Na sluníčko i mraky, který jsem z klece tak dlouho neviděl. Začal jsem doufat. Jenže zklamaná naděje je horší než hlad. Žádný příště nebude, nezjistím víc o neviditelnym spojení mezi srdci. Čurací deník byl blbej nápad. Končím s psaním...

Skoro jsem nespal. Hlídal jsem východ sluníčka. Přijde? Cumlal jsem ty šňůry, co mi pověsila na krk, ale nesundal si je. A najednou krmič a za ním moje člověčí holka! Jsem byl tak nervózní, že jsem zalez do boudy. Ale hned jsem zas vylez a dal jí pusu. Rychle připla dvě smyčky a honem ven z vězení. Čuchal jsem jak pominutej, běhal od pangejtu k pangejtu…

Honil jsem mouchu a vyválel se v pampeliškách. Byl jsem fakt radostí bez sebe a ona taky. Když jsem se uklidnil, sedli jsme si do trávy. Drbala mě a vyprávěla. Že jí mrzí, že včera nepřišla, že jí krmiči ke mně nepustili. Aha, tak to je! Vyměnila si něco v práci, aby to za mnou stihla, vysvětlovala a prosila krmiče, ale majitelka vězení návštěvu zakázala. Prej pejsci taky musej běhat volně na louce, ne furt na provaze… Co je to za blbost??? Já nikdy nikde neběhal a mí kámoši jednou za měsíc, tak asi. Je to tu všechno na hlavu.

Chtěl jsem mý člověčí holce říct, že vím, že u vězení byla, že jsem jí čuchal i slyšel. A bál jsem se, že si třeba vybrala jinýho psího kamaráda nebo přišla, aby jim řekla, že už nepřijde. Nevěděl jsem, jak to vysvětlit, a tak jsem jí ukázal bříško a vocáskem vrtěl, jak vo život. Myslím, že to pochopila.

Tak jsme tak seděli a ona mi potichu šeptala do kožichu. O nějakým italským klukovi, který byl chudej a všema okolo přehlíženej a podceňovanej. Ale byl moc houževnatej, pracovitej a statečnej a nakonec se z něj stal slavnej šampión. I když byl k němu život moc zlej, nevzdal se. A že po tomhle klukovi jsem dostal jméno. Rocky. Najednou jsem se cejtil důležitej a pyšnej. Nesu jméno šampióna. Sice nevím, kdo mi ho dal, ale to je fuk. Moje holka věří, že jsem stejnej frajer jako byl on. Takhle dobře mně už dlouho nebylo.

Z povalování v trávě nás vyrušila paní se psí holkou. Byla taky z vězení, znal jsem její vůni. Jmenuje se Kira. Paní říkala, že krmiči tvrdí, že Kira je zlá na jiný pejsky, ale Kira mi psí řečí říkala něco jinýho. Dokonce si chtěla hrát. Moje člověčí holka i ta paní se ale bály nás k sobě pustit, a tak jsme jen šli dál od sebe.

Když jsme se vraceli k vězení, moje holka zastavila u auta a otevřela dveře. Cítil jsem vůni Ellie a Montíka a ještě dalšich pejsků. Když oni se do toho auta nebojej, nebojím se ani já. Jsem Rocky! Naskočil jsem a ona vlezla za mnou. Jéé, to bylo fajn! Vmáčkl jsem se jí na klín a tulil se a tulil. A najednou jsem měl na krku další věc. Obojek. Byl jsem tak zaměstnanej mazlením, že jsem si ani nevšim a nezačal vyvádět. Člověčí holka měla takovou radost, až se málem rozbrečela. Okolo auta šla paní a moje holka ji poprosila, aby nám oknem udělala společnej obrázek. Ona, já a obojek. Můj první!

Rozhod jsem se, že si ho aspoň chvíli nesundám, když je pro ni tak důležitej. Nechci, aby se na mě naštvala. Nechci už nikdy bejt sám, bojovat s nudou a zimou a myslet si, že jsem ten nejošklivější pes na světě, o kterýho žádnej člověk nestojí.

Jenže propouštěcí papíry furt nejsou a já do cely musel. Krmiči na můj novej obojek koukali jak na zjevení. Moje holka přijde zas za dva dny. Už nepochybuju.

Jsem tak utahanej, že jsem málem usnul dřív, než jsem udělal zápis. Ale nakonec jsem se rozepsal až až.

Jsem totiž čím dál víc zmatenej a rozpolcenej. Moje člověčí holka je cvok. Nevyznám se v ní. Všema psíma smyslama cítím, že mě má ráda jako nikdo předtím. A to je senza pocit. Jenže pokaždý udělá něco, z čeho mám strach nebo mi to není příjemný. Věřím jí, ale tak na půl. A svůj slib dodržím taky na půl. Překousal jsem jednu smyčku, co mi dala na krk. Tu druhou smyčku a novej obojek jsem si nechal. Sice mě ta holka štve, ale stejně se na ní těším. Nechci, aby mi přestala věřit a třeba už nepřišla. Jenže taky nechci, aby si myslela, že si nechám všechno líbit a krmiči kecali. Nenechal jsem je nic pověsit na krk. Je to tak. Cenil jsem zuby a zmítal se a byl běsnej. Ale podle toho, co jsem o provazech na krku pochopil, vzdali to, nestál jsem jim za námahu a risk, aby mě vyvedli z klece. Aby mi dali šanci najít domov.

Moje člověčí holka mi totiž furt opakuje, že ten provaz na krku nebo ten obojek, nejsou jen zlo. Jsou i nutností získat svobodu v lidmi ovládanym světě. Jsem zmatenej, samej protimluv. Provaz přeci není pouto, je to prostředek na ovládání!!!

Kupodivu se kvůli rozkousaný smyčce nezlobila. Vzala mě na louku plnou pampelišek, šli jsme k jinýmu rybníku a do lesa. Bylo to fajn. Skoro jsem netahal, souhlasil jsem s tím, kam jsme šli. Pak jsme si sedli do trávy na sluníčko a moje člověčí holka mě drbala a zase vyprávěla. Říkala, že až mě pustěj, odvede mě domů. Ve vězení mě prej furt držej kvůli těm záhadnejm papírům, co sebrali policajti, a ona je z toho moc smutná. Podezírá je, že lžou, že prostě nechtěj, abychom my psi odešli DOMŮ. Sice nevím, co je to DOMŮ, ale asi to bude mnohem lepší než hnusná špinavá klec. Prej budu mít měkoučký místečko na spaní, ale budu moct i na nějakej gauč. Podle důležitýho tónu, jakým to říkala, je to asi něco jako trůn. Vyprávěla, že budu moct běhat venku po zahradě, jak se mi zlíbí. A bez provazu. A budou tam psí kamarádi a už mi nikdo nikdy neublíží. Znělo to jak z mých snů. Jenže jsou to jen řeči, stejně mě pak zas odvedla do klece. Bojí se krmičů a ti mě nepustí. Nechtěj, abych šel DOMŮ.

Navíc mě dneska zas oblafla. Chtěla, abych naskočil do auta. Těšil jsem se na mazlení na zadním sedadle a byl smířenej, že mi zas něco novýho pověsí na krk místo tý rozkousaný smyčky. Jenže se stalo něco hrůzastrašnýho. Nebylo mazlení, vlezla dopředu a auto se začalo hejbat. Strašně jsem se vyděsil. Krčil jsem se na podlaze, abych neviděl, jak svět kolem utíká. Bál jsem se fakt moc. Když se auto zastavilo, nenáviděl jsem ji. Zase mě zradila. Věděla, že se zlobím, využila mý důvěry. Lidi jsou proradný. Omlouvala se mi, hladila, a zas opakovala ty nesmysly, že svoboda je složitá a nese s sebou spoustu útrap, bolesti a strachu. Ale prej mít možnost volby a volbu možností za trochu nepohodlí a obav fakt stojí. A že DOMŮ se jinak než jedoucím autem nedostaneme, tak musíme trénovat. Se z toho přeskočím. Vůbec tomu nerozumím. Je to na hlavu. Furt mě nutí věci, který nechci a mám z nich strach, a ohání se svobodou. Byl jsem naštvanej a chtěl do klece. Ani jsem ji nedal pusu. Ať si trhne nohou.

Ale jak jsem tam pak ležel v prachu a kolem známá nuda, najednou mi to všechno začalo dávat smysl. Vzpomněl jsem si na toho italskýho kluka, po kterym mám jméno. Musel hodně vytrpět a hodně se snažit, aby neměl hlad, strach z ostatních a mohl dělat svobodný rozhodnutí. Věci, co maj smysl prostě nejsou jednoduchý. Tady v malý, hnusný kleci bylo jedinou mou svobodnou volbou nenechat se od krmičů spoutat. Jenže tohle vítězství mě nakonec odsoudilo hnít v kleci bez vycházek a nemít možnost najít DOMOV. Kvůli vyhraný bitvě, jsem prohrál válku. Dal jsem jim důvod mě věznit do smrti. Jeden se v tom vyznej. Viděl jsem tu hodně psů, kteří obojek měli, a přesto je domů nepustili. Nakukali lidem, že se jich maj bát.

Asi jsem pochopil, jak to moje člověčí holka všechno myslí, jak to funguje. Abych mohl z vězení, musím jí dobrovolně povolit mě trochu spoutat. Jako třeba vydržet obojek, nevyvádět, když mě chce připnout na provaz, snést auto.... Je to podmínka k tomu, aby mi pak mohla dát svobodu a místo na trůně, jako měl šampion Rocky. Protože moje holka ví, že my psi se nenecháme spoutat provazem, ale podřídíme se z lásky. To bude to neviditelný pouto mezi srdci! Uf, není tak hrozná. Už aby tu zas byla!

Zase se mi nechtělo psát. Jsem zoufalej. Když před chvílí mizela, brečel jsem a volal o pomoc asi hodinu a dost nahlas. Nikdo nepřišel.

Dnes ráno přišla hned, jak vězení otevřelo. Byl jsem šťastnej, skákal jsem a dával jí pusinky. To, aby věděla, že jsem už něco z těch jejích řečí pochopil a nezlobím se. Nechal jsem si připnout provaz ani jsem už neprotestoval. Vyrazil jsem jako blesk do trávy. U auta čekal lidskej kluk a psí holka Ellie. Chvilku jsme spolu čuchali a pak Ellie a moje člověčí holka vlezly do auta. Bál jsem se, ale vlezl jsem za nima. Dneska člověčí holka zůstala s náma vzadu, auto dal do pohybu kluk. Zase jsem si zalez pod sedadlo, ale už jsem neměl takovej strach. Líbilo se mi, že mě celou dobu šimrala na bradě a za ušima. Ellie spala, říkala mi, že se hýbajícího auta vůbec nebojí. Jeli jsme mnohem dýl než minule. Z auta jsme vyběhli rovnou do nějaké zahrady. Fakt vyběhli! Měl jsem sice kus šňůry na obojku, ale nikdo konec nedržel. Byl jsem svobodnej!!!

Zkoumal jsem zahradu a snažil se kamarádit s Ellie. Furt je na mě taková odměřená, jsem ale gentledog, dávám jí čas a prostor. Byl tam taky maličkej domek, taky jsem ho prozkoumal. Bylo tam spousta měkkejch míst na spaní, schody, výhledy z velkejch oken na řeku… Všechno jsem si to zapamatoval, nic tak hezkýho neznám.

Ale pak už jsem jen chodil za mojí člověčí holkou a koukal, jak hrabe listí a uklízí zahradu. Vždycky se na mě usmála a pohladila mě. Nikdy jsem nic podobně super nezažil.

Na tom krásnym místě jsme byli ale jen chvíli. Moje holka se furt bála, abychom se do vězení nevrátili pozdě, že by se krmiči mohli naštvat a už jí ke mně nepustit. Vůbec nechápu, proč se jich tak bojí? Proč mě tam vozí zpět? Má mě ráda, cítím to každým chlupem, tak proč nemůžu zůstat s ní a klukem a Ellie? Chceme to všichni. Ty krmiči musí být nějací černokněžníci, že z nich maj všichni strach.

Cestou zpátky do vězení mě moje holka hladila a pusinkovala a já ji taky. Ani jsem si nevšim, že mi vyměnila obojek. Prý je úplně novej, jenom můj. Ten předtím byl po Calovi, což je prej taky její pejsek. Do vězení jsme to stihli jentaktak. Šel jsem do svý klece. Bobek, co jsem ráno udělal, se tam furt povaloval. Zase jsem si uvědomil, jak moc je moje cela hnusná. Dal jsem mojí holce milion pusinek a jednu ještě skrz mříže. Viděl jsem, jak jí tečou slzy. A rozbrečel jsem se taky. Kňučel jsem, štěkal, ale nic se nestalo. A tak jsem vyčůral dnešní zápis a lezu do boudy. Jsem zoufalej.

Dneska jsem ji nečekal. Přešla totiž jen jedna noc. Začalo pršet a já byl smířenej se známou nudou. Naproti mně má celu Colin. Je to velkej rotvík. A je to nejsmutnější pes, kterýho jsem kdy viděl. Za ty měsíce, co tu spolu trčíme, jsme si už všechno řekli. Leháváme mlčky v prachu nebo v mrazu a čekáme na zázrak. Stejně jako jsme to dělali i tohle ráno.

A najednou jsem jí ucejtil. Moje člověčí holka je tu! Snad jí ke mně pustěj!? Začal jsem zas kňučet a cpal čumák skrz mříže. Přišla, hurá. Běhal jsem kolem ní v kotci a skákal, až se zlobila, že mě nemůže připnout.

Vyrazili jsme do deště. Všechno vonělo ještě víc než normálně. Asi hodinu jsme šli loukou a polema, já nos přilepenej k zemi, člověčí holka se choulila před deštěm a zpívala si. Když mě čuchání už tolik nebavilo, vytáhla sušený masíčko. Skákal jsem po ní, lezl do brašny, kde ho měla schovaný. Jenže ona mi ho odmítala dát, když skáču. Chtěla, abych si sednul a v klidu čekal. A tak jsem to začal dělat.

Nadšeně zase opakovala, jak jsem šikovný. Bylo to fajn a masíčko jsem dostal pokaždý, když jsem si sednul a počkal si na něj. Dřív, když jsem čuchal a člověčí holka na mě volala, dělal jsem, že nechápu. Nechtěl jsem se zdržovat, musel jsem všechno přečíst, abych měl o čem dumat v kleci. Teď jsem ale pochopil, že dělat radost mý holce znamená dostat masíčko a pochvalu. Kdykoli jsem uslyšel svoje jméno, přerušil jsem čuchání, kouknul se na ní a běžel k ní. A fungovalo to!!! Pokaždý jsem dostal odměnu a moje holka byla nadšená.

Protože jsme byli už úplně promočení, vlezli jsme si do auta. Jen jsme seděli a mazlili se. Už předešlej den mi holka říkala, že mám klíště. A něco mi vytáhla z kožichu. Prej jsou to malý upíři, sajou krev. Dneska přinesla vodičku, kterou mi vetřela do chlupů za krkem, abych klíšťatům smrděl a nedělali si ze mě nálevnu. Zase jsem byl zmatenej, protože jsem si myslel, že už víc smrdět nemůžu. Ale pokud ten hnusnej klecovej smrad od bobků a čůránků nevadí mý holce, asi nevadí ani těm upírům.

Člověčí holka pak zas brečela, že už musím do vězení. Nechápu, proč musím zpátky. Vězení je pro psy, který nikdo nechce. Kterejch se jejich lidi zbavili a vyhodili je. Nebo pro ty psy, co zlejm lidem utekli. Taky pro ty, co prostě ztratili stopu a nemohli k svýmu člověku najít cestu. Ve vězeni jsou taky psi, kterejm lidi ubližovali tak moc, že se začali bránit. A teď jsou tak zklamaný a naštvaný, že jsou zlý furt na všechny.

Všichni čekáme na další šanci, na to, až nám dá někdo důvěru a možnost začít znovu. A mě ta moje šance objímá, pusinkuje, říká, že jsem šikovný, ale na propustku z vězení to nestačí. Nic nedává smysl. Mám bejt trpělivej, ona taky musí bejt. A já budu.

Věděl jsem, že přijde. Říkala za dva dny, už vím, že jsou to dvě noci. Vyletěli jsme ven jak raketa. Chtěl jsem čuchat, ale sotva jsem pustil bobek, nutila mě do auta. Prej jedeme na moc důležitej výlet. Nechtělo se mi naskočit, ale nakonec jsem vyměk. Těšil jsem se na mazlení. Dávali jsme si pusinky a člověčí holka byla nadšená, že všichni upíři utekli z kožichu. Ta smradovodička funguje!

Říkala, že pojedeme na jedno moc krásný místo. A tak jsem ani nechaosil a koukal se z okna auta. Nevěděl jsem, že existujou tak super místa, jako to, kde jsme dneska byli. Byla tam obří zahrada, kam mě pustili nakonec i bez provazu. Vůbec nevím, jak to všechno popsat. Přiběhla psí holka, co vypadá jako moje starší ségra. Byla na mě moc milá a hned jsem si ji zamiloval. Pak se přišoural psí děda. Kdysi to býval pan Pes. Teď jsem z něj cítil nemoc a únavu. Přivítal mě hezky, byl rád za pokec. A pak tam byla další člověčí holka. Smála se na mě a já se od ní nechal hladit. Psí kámoši říkali, že je to jejich máma.

Nevím, co to znamená. Ale byla moc fajn. Dovolila mi, abych si vočuchal vśechno ve velkym domě. Tam bylo věci a pachů. Nádhera. A taky člověčí štěně - malej kluk. I on se na mě smál a chtěl si hrát. Házel mi míček a ukazoval hračky. Jenže já na něj neměl čas, musel jsem všechno prozkoumat. Podrbat jsem se ale nechal, to jo.

Zato moje člověčí holka je fakt cvok. Povídaly si s tou druhou holkou - mámou, smály se a objímaly. Jenže najednou, že už musíme zpátky do vězení! Proč ani tady nemůžeme zůstat? Připla mě na provaz a honem do auta, aby se krmiči nezlobili. Ani jsem se nestihl rozloučit. Někdy jí fakt nenávidím.

Nechci zpátky do vězení. Viděl jsem a zažil moc hezkejch věcí… Bejt v kleci je teď mnohem horší. Ale aspoň se mám zas na co těšit.

Cestou zpátky mi moje holka vyprávěla, jak už celý dny volá na policii a na nějaký úřady a snaží se, aby mě s ní konečně pustili ven. Navždy. Nechápu, jak nějaký hulákání může pomoc, ale ona tomu fakt věří. Proč musí bejt cvok, když už jsem jí začal mít rád? Po návratu do klece jsem zase brečel. Brečelo hodně dalších pejsků. Jsme tu všichni zoufalí, ale já mám aspoň naději, že moje holka zase přijde, slíbila mi to. A já ji věřím, i když je cvok.

Čekal jsem jí. Olízal a hned jsme šli ven. Potkali jsme psí kamarády z vězení. Teriéra Andyho, se kterým jsem si hrál, a Bellu. Oba jsou milí. Prošli jsme louku a dokonce jsem přešel ten divnej přechod přes vodu. Pak jsme seděli v pampeliškách a moje holka mě drbala a byla moc veselá. Povídala, že už snad dali do pořádku ty papíry a budu moct z vězení ven. Zase jsem si prosil o masíčko sedáním a přiběhnutím na zavolání. Je to jednoduchý a funguje to. Když jsme se vrátili do klece, vzala mě do náruče, pusinkovala a slíbila, že až pro mě příště přijde, už se sem nikdy nevrátím.

Přemejšlel jsem o všem, co jsem poslední dobou venku zažil. Kytky, sluníčko, déšť, sníh, běhání po louce, po zahradě, koupání, honění motýlů, hraní si s kamarády. Mazlení, drbání, míček, masíčko za odměnu. I v tom blbym autě jsem cejtil život. Prostě jsem ŽIL. Tady v cele dejchám, ale život to není. Koukám přes mříže na Colina. Je smutnej a všechno ho bolí. Už dlouho nepocejtil, co je to ŽÍT. Jsem tak rád, že moje člověčí holka tehdy přišla. Zrovna ke mně. Nevím vůbec, proč si vybrala ze všech těch vězňů právě mě, ale stalo se. I kdyby už nepřišla, žil jsem aspoň chvíli. Ale já nepochybuju, že přijde a odejdem spolu napořád, jak slíbila. Ellie mi totiž vyprávěla svůj a Montyho příběh. A taky o dalších dvou psech z její smečky, který neznám. Ellie i Monty se pořád bojí skoro všech lidí, ale člověčí holky ne. Věří jí všechno. A já taky.

Přešla jedna noc a já trpělivě čekám. Mám teď v hlavě spoustu příběhů, který jsem si venku přečet nebo mi vyprávěli psí kamarádi. Když na ty příběhy myslím, čas utíká rychlejš.

Koukám na Colina. Je celej bolavej. Rozhod jsem se, že mu budu vyprávět, aby měl v hlavě taky příběhy, ne jen beznaděj. Času máme spoustu. Sice odfrk, ať nevotravuju, ale vim, že poslouchá…

Vyprávěl jsem mu příběh psí rozčepejřený holky, co má každý ucho jinak a jmenuje se Ellie.

Je to statečná holka, přiletěla k nám letadlem! Narodila se totiž mezi odpadky v Africe, kde chvilku žila v místě pro toulavý psy. Tady měla bydlet u staré paní. Paní byla sice hodná, ale Ellie se jí stejně bála. Měla divný tyče na chození a pořád na ní chtěla sahat. Ellie byla zoufalá. Paní to došlo a odvezla jí na místo, kde bylo hodně pejsků. Neměli domov.. Ellie dostala měkkej pelíšek a dobrý jídlo. Vonělo, ale ona se bála jíst, když na ní někdo koukal. Misku sblajzla, až když všichni lidi odešli. Lidí se bála, úplně všech. Když na ní někdo mluvil, počůrala se strachy. Pak přišla ta, co jí říkám člověčí holka. Dlouhej čas u ní seděla a zpívala a povídala jí příběhy. No a za čas se jí Ellie přestala bát. Když na ní člověčí holka sáhla, nepočůrala se. Za pár dnů šly spolu ven. Chodily každej den a Ellie byla z procházek nadšená. Postupně začala nosit ocásek nahoru, aby všichni viděli, jak je statečná.

Ale někdy byla Ellie stejně strachy bez sebe. Třeba když člověčí holka měla plný ruce něčeho červenýho, co utrhla ze stromu a Ellie si vzpomněla, jak po ní v Africe lidi různý věci házeli a moc to bolelo. Taky se příšerně vyděsila, když do člověčí holky fouknul vítr a z její sukně udělal děsivou příšeru. Jak spolu trávily čas, jejich srdíčka se začaly spojovat neviditelným provázkem. Na Ellie se chodili dívat i další lidi, ale ona z nich měla strach. I když jim člověčí holka říkala, že je moc chytrá a šikovná, jen je moc ustrašená, nikdo si ji domů vzít nechtěl. Jednou ji člověčí holka vzala do domu, kde už bydleli dva pejsci. Calaf a Cashew. Začali spolu chodit na procházky, oba psí kluci na ní byli moc hodní. Dokonce jí v domě pustili na svý měkký místečko na spaní. Máma měla radost, ale taky byla smutná, protože lidi, co s ní bydleli v tom malým domečku bez zahrady, jí říkali, že už se k nim Ellie nevejde. A tak Ellie dál žila v přístavu pro nechtěný pejsky.

Člověčí holka za ní chodila každej den a slibovala jí, že i Ellie jednou najde ten pravej domov. A pak se stalo něco, co změnilo úplně všechno…

Cejtil jsem, že Colin začal poslouchat a byl napnutej. Jenže já už na další povídání neměl náladu ani inkoust na zápis. Slíbil jsem mu, že mu příběh dovyprávím až se vyspíme. Věděl jsem, že člověčí holka dnes už nepřijde. Času na klábosení máme dost.

Trochu jsem si schrupnul. Colin už byl taky nebo ještě furt vzhůru a sledoval mě. Pochopil jsem, že je morous přeci jen zvědavej, jak to s Ellie bylo dál. A tak jsem pokračoval.

Ellie chodila s člověčí holkou a psíma klukama na dlouhý výlety. Byla šťastná, s klukama se cejtila v bezpečí. Odvažovala se zkoumat svět víc a víc, a proto jí člověčí holka dala takový divný vodítko, provaz, co se sám zkracoval a pak zas prodlužoval. Podle toho, jak Ellie běhala. Pobíhali v lese. Člověčí holka najednou zakopla, upadla a pustila velkou věc na držení provazu z ruky. Divný vodítko začalo Ellie jako nějaká příšera honit. Strašně se vyděsila a utíkala pryč. Pořád a pořád, ale vodítko jí furt honilo. Pak už si jen pamatuje velkej náraz a bolest. A pak divný strašidelný místo, kde na ní sahali a píchali do ní. Moc se bála, ale vůbec se nemohla hnout. A pak se všechno začalo houpat a svět kolem zmizel.

Když se probudila, člověčí holka byla u ní. Celá ubrečená jí dávala pusinky. Prej měla hroznej strach, aby se Ellie zas probudila. Vyprávěla jí, že jí srazilo auto. Předtím běžela lesem několik kilometrů. Že jí s pejskama dlouhý hodiny hledala, dokud jí nezavolali na tu věc, kterou nás fotí, že ji někdo odvez do psí nemocnice. Člověčí holka pak polámanou Ellie odvezla do jiný nemocnice, kde jsou lidi, co uměj zázraky. Ellie tam byla několik nocí, ale většinu jen omámená prospala. Když jí holka vyzvedla, nemohla se pořád vůbec hejbat. Prej měla zlomenejch sedm kostí a některý jí museli zpevnit titanem.

Jak mi to ta ztřeštěná střapatice vyprávěla, bylo mi jí moc líto. Ale ona prej vůbec nebyla smutná. Když se tenkrát poprvé vzbudila, člověčí holka jí slíbila, že až jí z nemocnice pustí, bude mít domov u ní. Napořád.

Ellie má teď kosti už úplně dobrý, ani necejtí, že má kovový nohy. Jen v mrazu prej víc zebou. No a postupně se přestala bát i těch lidí, co bydlí s člověčí holkou. Má je ráda, moc. Ale jinejch lidí se bojí furt. Vyhejbá se jim. Když na ní nesahaj, je to v pohodě, ale sahání od cizích nesnese. To jsem si už taky stihnul všimnout. A moc to nechápu. Mně teda dělá radost, když mě někdo drbe a hladí.

Doma s člověčí holkou a její smečkou Ellie žije už tři roky. Pořád někde cestujou. Do hor, k moři. Ellie už umí jezdit tramvají i metrem. Ale nejradši lítá po loukách a v lese. Úplně bez provazu. Před časem člověčí holka domů přivedla dalšího pejska. Ellie říkala, že byl tak strašně hubenej, že jí připomínal obrázek jejích kostí, když jí tenkrát celou fotili v nemocnici. Měl křivý nohy a někde mu chyběly chlupy. Dostal jméno Monty.

Psí bráchové na něj byli hodný. Člověčí holka z toho byla nadšená a řekla, že to je znamení, že Montík patří k nim. Calaf totiž na cizí kluky hodnej není. Nesnese cízího kluka blízko sebe, je silnej a klidně by se pral. Montíka ale přijal hned. Řekl Ellie, že mu bylo jasný, že Montík je moc nemocnej a zoufalej. Že to není žádnej cizí vysírač. A on ho bude chránit, jako chrání jí.

No a tak jsou čtyři. S člověčí holkou a Montíkem, kterej se lidí bojí ještě víc než Ellie, chodí pořád do psího přístavu za pejskama, co nemaj domov. Jako kdysi neměli oni dva. A berou psy z přístavu na výlety. Všichni jejich kamarádi postupně našli domov. Člověčí holce pak jejich lidi posílaj obrázky, jak moc fajn se maj. A ona má velikou radost.

Nakonec mi Ellie řekla, že jsem pro člověčí holku, který ona a Montík říkají máma, úplně jinej případ než pejsci z přístavu naděje. Prej hned vyčuchala, že se člověčí holka o mě moc bojí, furt na mě myslí a mluví o mně. Jsem totiž z místa, kde pejskům hrozí velký nebezpečí…

Jak jsem tak přes mříže Colinovi vyprávěl, všim jsem si, že najednou zalez do boudy. Pochopil jsem, že příběhy s dobrym koncem nechce slyšet. Už na ně nevěří. Nevnímá nic jinýho než to nebezpečí, co tu kolem nás celou dobu obchází. Já už zas na dobrý konce věřit začal, ale teď už zas nemám čím psát. Jdu spát a čekat na mou člověčí holku. Zítra už určitě přijde.

Dneska jsem nevěděl, kam zápis napíšu. Můj záznamník – roh klece je fuč. Jsem v sedmym nebi, ale pořádně zmatenej. Napsal jsem už tolik nadšenejch zpráv všude, kam se dalo, že mi málem nezbyl inkoust na deník. Nakonec jsem vypil misku vody a všechno narychlo napsal pod velkej voňavej keř.

Ale postupně. Ráno mě málem kleplo. Nemoh jsem se dočkat.

Ale místo mojí holky přišel krmič, ten, co na mně bejval hodnej, a cizí paní. Voněla po psech, ale divně. Spíš po psích nemocech a lécích. Vlezli ke mně do klece, chytli a něco do mě píchli. Dvakrát. Bál jsem se, že umřu, jako jiný píchlý pejsci, jak jsem to o nich čet ve zprávách na zahradě.

Ale než jsem se stačil zhroutit, začuchal jsem mojí člověčí holku. Jenže sotva se zjevila u klece, hned zas zmizela. Tep mi vylít ke stropu. Naštěsti byla hned zpátky. Zapomněla si jen provaz v autě. Papíry prej už všechny podepsala a ňáký jiný dostala a jsme propuštěný. Divný. V lidskym světě o železnejch mřížích rozhodujou papíry! Pozdějš mi říkala, že mi žádný papíry nemohli policajti zabavit, protože jsem nikdy žádný neměl. Nikdy jsem vlastně neexistoval. Moji existenci zařídila až ta paní s jehlou, co mi píchla do kožichu. V cele jsem trčel a smutnil zbytečně o 3 tejdny dýl. Ty nový papíry s malinkatejma čárkama v řádku mojí člověčí holce prej potvrdily, že nevyšilovala zbytečně, když se pořád bála, že z klece zmizím…

Hned jsem asi nepochopil, co to všechno s těma papírama má znamenat, ale protože moje holka jo a skoro skákala radostí, byl jsem nadšenej a skákal taky. Krmička nás chtěla fotit, ale sabotoval jsem to, chtěl jsem už pryč. Cestou k autu jsme potkali psí holku z vězení, Habibi. Byla tady jen pár dní a snad ji brzy taky pustí ven. Přeju jí to, byla milá.

Pak už jsme s mojí člověčí holkou rychle frčeli pryč. Moje holka si zpívala a říkala, že už se nikdy nevrátíme. Znělo to neskutečně, ale byla tak nadšená, že jsem jí věřil.

Dojeli jsme na zahradu s malým domkem, kde už jsme byli s Ellie. Tentokrát tu byl i Monty a člověčí kluk. Všichni nás vítali, jak vo život. Člověčí kluk objímal holku, ta zas objímala mě.

Bylo mi báječně. Ale i tak jsem se trochu bál, že zas budem spěchat zpátky do vězení. Furt mi nedocházelo, co se děje. Ale člověčí holka slib dodržela. Celej den jsme volně běhali po zahradě a koukali, co holka s klukem dělají. Kdykoliv jsem k nim přišel, dostal jsem pohlazení a pochvalu. Hráli jsme si, prosili o masíčko, váleli se v trávě. Pořád jsem se bál, že je to sen a probudím se ve svym hnusnym vězení. Zatím jsem se neprobudil. Dostali jsme moc dobrou večeři. Misky jsme měli vedle sebe, jako rodina. Pak jsme ještě dostali kostičku na žužlání. Bylo mi fantasticky.

Když se Sluníčko schovalo, člověčí holka si vlezla na takovej vysokej pelíšek. Měla tam měkoučkou deku a lákala mě k sobě. Skočil jsem k ní a přitulil se. Moje holka se rozbrečela a objímala mě a říkala, že jsme to dokázali. Jsme spolu na gauči. Nepamatuju se, že bych byl někdy tak šťasnej. Rychle jsem šel ještě ven vyčurat deník a jdu spát na gauč. Furt doufám, že se neprobudím v hnusný cele. Moje milovaná člověčí holka mi napsala dopis. Abysme oba na vězení a bolest jím způsobenou nezapomněli. Přečetla mi ho místo pohádky na dobrou noc, prej. Zas nechápu, ale je to fuk. Jsem šťastnej.

Rozhod jsem se, že s deníkem končím. Můžu teď posílat vzkazy a psát radostný zprávy, kam a kdy se mi zachce. Můžu si vyprávět s hodně pejskama a pomocí voči, vocásku a čumáku a tlapek si povídat i s lidma.

Věci, který mi do teď připadaly jako největší dobrodružství, se postupně stanou vobyčejnými. Pro vostatní budu nezajímavej vobyčejnej pes s vobyčejnejma psíma starostma a radostma. Pro vostatní. Já ale vím, že ŽÍT VOBYČEJNEJ PSÍ ŽIVOT je velkej dar. Nikdy nezapomenu na hnusnej kotec, mříže, strach, pláč psích kamarádů. Na nudu a kousavýho Mrazíka. Na kručení v bříšku a hrůzu z lidský ruky na krku. Nevím, jestli někdy budu usínat bez strachu, že se už neprobudim. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem po nekonečný době zas viděl sluníčko a čuchal kytky a mohl běhat. Nezapomenu, že to nejsou vobyčejný věci. Jsou nevobyčejně krásný a znamenají ŽÍT a ne jen přežívat. Hlavně ale nezapomenu na kamarády, který se vobyčejnejch věcí nedočkali. A kvůli nim si najdu ňáký místečko, kam sem tam napíšu něco důležitýho. Něco, co jsem vyčuchal a chci, aby si to přečetli jiný psi a lidi, vyčůrám do světa. Nechci, aby se zas rozlezla choroba lhostejnost.

Čůrám teď poslední deníkovej zápis Rockyho - vězně čislo 54 a jdu se tulit do postele.

V noci jsem se furt budil a pokaždý se lek, kde to jsem. Abych zjistil, že se mi to nezdá, skočil jsem na gauč, kde spala moje holka. Nezlobila se, objala mě a drbala. Vždycky jsem zase slez na zem, bylo mi horko.

Ráno jsme s Ellie a Montym vyběhli na zahradu a hráli si. Já jsem všechno začal podrobně zkoumat. Kdykoliv mě člověčí holka zavolala, běžel jsem k ní, jak vo život. Měla z toho šílenou radost. Jsem pyšnej na svoje šampiónský jméno a moc rád ho slyším volat. Někdo mě chce na blízku. To je skvělej pocit.

Dostal jsem plyšovou myšku, moc mě baví si s ní hrát. A s psíma kámošema ještě víc. Ellie mám moc rád. Je to ta nejstatečnější psí holka. A je zábavná.

Když člověčí holka zavolala, že jdeme ven, běželi jsme s Ellie a Montym k brance a já si poprvé bez brblání a ošívání nechal připnout vodítko. A najednou koukám, že na krku už nemám smyčku, jen obojek. Člověčí holka viděla moje překvapení. Prej jsem si ani nevšim, že mi ho v noci v posteli sundala. Poslední chapadlo vězení zmizelo. Místo něj mi ze srdíčka vyrostl neviditelnej provázek k srdíčku mojí člověčí holky. A vím, že ten tam bude na vždy. Navíc cejtím, že rostou i další pouta.

Jsem milovanej a svobodnej pes s obojkem, kterej neznamená zotročení a bolest, ale svobodu. Jsem Rocky - nejšťastnější pes, kterej jde na procházku k řece...

Hlásím, že Colin je venku z vězení. Jsem tak rád. Doufám, že začal věřit na šťastný konce. Zuzana mu dala krokodýla, aby už nebyl nikdy sám. Ale já vím, že potřebuje šnůrku k lidskýmu srdíčku, ta je na smutek nejlepší. Nechybí tady někomu šňůrka ke psímu srdci? Colinovo je obrovský.

Dneska jsem po strašně dlouhý době zas zoufalej. Člověčí holka začala vonět smutkem. Hned jsem jí šel uklidnit pusinkováním a vocáskem jak větrník. Ale moje osvědčená finta tentokrát nezabrala. Člověčí holka se proměnila v sochu. Seděla a nehnutě koukala do jednoho místa, já běhal sem a tam, ale vona se ani nepohnula. Šel jsem prozkoumat, na co kouká, ale nic tam nebylo. Začal jsem zas chytat nerva, že jsem se stal neviditelnym, nebo mojí holku někdo očaroval. Můj nos začal hlásit zoufalství a beznaděj, jakou jsem z ní cejtíval ve vězení. Přivolal jsem ostatní pejsky. Viděli mě, uff. Jenže člověčí holka neviděla ani je. Tak jsme tam seděli, jak sousoší z mramoru, holka koukala do nikam a my koukali na ní. Bylo to k uzoufání, než se konečně pohnula. Začala nás hladit a vyprávět.

V jedný vesnici umřel člověk, kterej žil se dvěma pejskama. Byli to velký ochránci oveček, podobný jako Drobek nebo Bady. Jeden štěně, druhej psí dědula. A pak prej nějaký zasraný vylízanci z tý vesnice nechali pejsky odvézt do vězení. Co jsou zasraný vylízanci, tomu jsme nerozuměli, ale vyčuchali jsme, že to budou lidi. Ty, co nám psům smrděj, protože jsme jim na obtíž, a taky se nás bojej. Prostě takový ty né hodný a né chytrý lidi. Asi jsou tak úplně moc hloupý, že neuměj lidský písmenka ani psí čůránky. Protože o tom, že je vězení pro pejsky moc nebezpečný, píšou lidi i psy už měsíce na každym rohu a sloupu a keři.

No a tyhle smradlavci zavolali bachaře, bachaři pejsky uspali a odvezli za mříže. Pejsci zas dostali trest za lidský selhání.

Než člověčí holka zcepeněla, přečetla si prej v tý černý věci, že psí dědula Setir umřel.

Napnuli jsme všechny svoje šestý, sedmý a další smysly. My psi jich máme hodně. Hned jsme věděli, že je Setir za duhou, leží tam na louce u oveček a mává na nás vocasem. On totiž četl všechny zprávy o vězení a nechtěl zemřít za mříží v hnusnym kotci zbavenej svobody a důstojnosti. Uspali ho, zbavili ho možnosti se rozhodnout. On se přesto rozhodl. Neprobudit se.

My psi víme, že Setir je tam, kde je mu dobře. Chtěl bych to nějak říct člověčí holce, ale nevím jak. Všichni psi se k ní tulíme, ale ona pláče. Říkala, že vzteky, že se stydí, že je člověk. Prej není schopná pochopit, jak někdo může mít tak chladný srdce a poslat pejsky tam, odkud je jiný lidi s velkým úsilím dostávali pryč. Pláče a není schopná pochopit, jak je možný, že zas pohodlnost a neúcta ke zvířatům a jejich životům zvítězila.

No, taky mi to teda vrtá v hlavě. A taky se cejtim takovej zklamanej. Myslel jsem, že když budu psát deník, lidi pochopěj, že i my pejskové máme strach. Že i my umíme milovat a vnímáme zradu. Že když vyčůrám zprávu o hrozný nudě a beznaději, lidi si uvědoměj, že i my prožíváme bolest. Asi moc psát neumím. Lidi to nepochopili. Měl jsem na to spíš hodit bobek.

Jenže, když jsem byl naposled takhle smutnej, čůrání deníku mi pomáhalo. A tak jsem si našel velkej patník na křižovatce, kterej je popsanej jak kronika toho Kosmonauta nebo jak se to jmenoval. A vyčůral jsem tam zprávu pro ostatní psy: Najděte způsob, jak předáme lidem bez šnůrek k psím srdíčkům, že my psi sice nemluvíme, ale žití nás těší, hřeje, rozesmívá, ale taky nudí, děsí, bolí úplně stejně, jako vás lidi.

Teď ještě musíme rozveselit člověčí holku. Nám psům vůbec není jedno, že je smutná. Chceme, aby se smála. My totiž kromě vody, jídla a respektu nic jinýho k šťastnýmu životu nepotřebujeme.